TŘI DNY V BRUSELU

Odjezd z ČR do Belgie – příjezd a první den
neděle a pondělí 8.–9. ledna 2006

Bylo to jako sen, když nám tehdy, bylo to přesně 19. 12. 2005 v senátu ČR, po několika dlouhých a nekonečných minutách vlastně došlo, že to my, žáci ZŠ Za Nádražím, jsme vyhráli v soutěži Tajemná komnata EU a že pojedeme do Bruselu. A pak, nechtělo se mi tomu ani věřit, seděli jsme v mikrobusu a jeli do Bruselu.

Naše cesta dlouhá téměř 1000 kilometrů začala 8. ledna 2006 v Českém Krumlově na autobusovém nádraží. Ačkoliv jsme se měli sejít ve tři hodiny, sešli jsme se bez Verči, která měla nastoupit v Českých Budějovicích, už ve třičtvrtě na tři. Tedy všichni, kromě paní učitelky Novákové, která dorazila až tři minuty před třetí. Když přijel autobus, kterým jsme jeli do Prahy, nalezli jsme dovnitř, ale teprve když se dostavila zas poslední paní učitelka, zjistili jsme, že si nikdo z nás dětí nevzal jízdenku.Vtom autobus nastartoval, a tak jsme přestali řešit jízdenky a horlivě jsme začali mávat rodičům, kteří mávali ještě horlivěji než my. Zanedlouho zůstal Krumlov daleko za námi a tím naše cesta s cílem Brusel začala.

V autobuse jsme se dobře bavili, zvláště na úkor spících spolucestujících, v Budějicích jsme nabrali Verču. Jen kdyby se ke konci cesty všem nechtělo na záchod (Kačka se málem počůrala), byla by cesta bez jízdenek bez chybičky. Před Prahou jsme zjistili, že nikdo z nás neví, jak vlastně vypadá Smíchov, kde jsme měli vystupovat, ale zachránil nás nápis na jedné z nádražních budov, a tak se nám kupodivu podařilo správně vystoupit. Po vystoupení se ještě paní učitelka pokusila získat naše jízdenky a razítko dopravce, avšak marně. Dali jsme 15 korun za příšerné veřejné WC a spojili se s paní Markétou Duškovou. Ta podle svého slibu přišla nedlouho poté i s řidičem. Markéta Dušková byla sympatická mladá žena nižší postavy s hnědými vlasy a na očích měla hranaté brýle. Pan řidič, představil se jako Richard Nosek, byl vysoký, též sympatický pán s krátkými světlými vlasy. Odvedli nás k mikrobusu, bílému Mercedesu. Byl opravdu skvostný. Nalezli jsme dovnitř a začali jsme se vyplétat z pražských ulic. Pan řidič nám pustil Medvědárium (i když jsme původně chtěli Nukleární okurky) a my jsme se pohodlně usadili a za chvíli jsme začali klimbat. Naše poslední zastávka v ČR byl hraniční přechod Rozvadov. Rozloučili jsme se Českou republikou, vytáhli mobily a začali vyhledávat německé sítě. Pak jsme opět usnuli a probudili se až na první zastávce v Německu. Došli jsme si na záchod, dali si kafe a vrátili se do auta, kde si pan řidič vzal hodinku na prospání. My jsme samozřejmě spali s ním.

Naše další cesta byla nechutně stereotypní, jelikož jsme dělali to co předtím a celou jsme ji prospali. Probudili jsme se teprve až když pan řidič zahlásil Belgie. 30 km před Bruselem jsme se naposledy zastavili. Na benzínce jsme si připadali jak Marťani a zvláště nás zaujala paní, která nakládala oblohu do bagety přesně podle parametrů Evropské unie, totiž rukou bez rukavice, v níž ještě před chvílí držela cigaretu.

Do Bruselu jsme vjeli všichni zcela probuzení a za navigace paní Duškové jsme se úspěšně dostali až do centra před náš hotel Ibis. To mohlo být půl deváté ráno. Ubytovali jsme se (na pokojích byla televize a telefon, takže jsme si mezi sebou volali) a v půl desáté jsme se sešli na recepci. Vydali jsme se na procházku. Počasí bylo dobré, žádná velká zima, kterou jsme čekali a nepršelo. Na tzv. Velkém náměstí, kde byl sraz s naší belgicko-českou průvodkyní, nás fascinovala zdejší nádherná radnice. Průvodkyně se s mírným zpožděním dostavila (její první slova zněla, jestli nás má zahrnout daty teď nebo až potom) a pak jsme se vydali na kompletní procházku centrem Bruselu. Viděli jsme čůrajícího chlapečka, který byl oblečen ve vězeňský úbor a u kterého nějací studenti protestovali proti politickým vězňům. Tam se nás nějaký pán z rádia, byl to Čech, ptal, co si o tom myslíme. Odpověděli jsme mu jako "krumlovský balíci", totiž, že to nevíme a je nám to jedno. Taky jsme se šli podívat na kostel, na nejstarší dům a obchod v Bruselu a na recesivní čůrající panenku. To už jsme ale měli hlad, a proto jsme se po dlouhém vybírání uchýlili do restaurace v nějaké rybí uličce.

Vevnitř nás obsluhoval číšník, který vypadal jako když spadl z Marsu. Objednali jsme si menu, skládající se z předkrmu, hlavního chodu a desertu. Jako předkrm si někdo dal krevety s česnekovou omáčkou, Verča a Alena salát s hlínou (i když jsme je utvrzovali v tom, že je to koření) další polévku. Jen Filip si nedal nic, nad čímž jsme žasli. Jako hlavní chod měli všichni kromě paní Duškové a průvodkyně, které si daly škeble, steak s hranolky. Pak jsme reklamovali ten salát a dali si desert v podobě ovocného salátu. U něj jsme se dlouze pozastavili nad otázkou "co je to vlastně to kandovaný ovoce?" Věřte tomu nebo ne, ale oběd trval skoro 2,5 hodiny. Po něm jsme se vydali do hotelu s tím, že se vezme auto a pojedeme do Pražského domu.

Co však osud nechtěl, auto nešlo nastartovat. Zoufalá situace vyžaduje zoufalé činy a tak jsme nechali pana řidiče u vozu a sami se vydali na místní MHD. Tam jsme jeli autobusem a nikoliv trolejbusem, jak se někteří z nás domnívali. Uvnitř Pražského domu nás přivítala velmi milá paní. Chvíli nám něco povídala a my se jen usmívali (i když jsme měli i mluvit), pak nás pustila podívat se na výstavu obrazů Emmy Srncové. Její obrazy byly opravdu krásné. Ještě jsme se prošli po zahradě, kde byly nějaké plastiky a pak jsme se měli k odchodu. U dveří jsme se ještě zasekli (konečně se někdo z nás začal ptát), když vtom přišel mezi nás pan Koukal. Rozhovor s ním nebyl nic příjemného, ukázal se totiž jako neskutečný alibista a ignorant a když někdo pronesl, že náš projekt, díky kterému jsme se vlastně dostali do Bruselu, je fungující, div nás neseřval. Dovolte mi odcitovat, co nám řekl. "Jak může být fungující, když nevíte, jak to tady vlastně funguje? Vždyť ani my nevíme, jak to tu funguje!" Pěkně nás naštval, ale paní Dušková se nás zastala a řekla mu, že my to na rozdíl od něj víme. Rozloučili jsme se a šli se ještě podívat na nějaké domy po okolí.

Metrem jsme se vrátili do centra, a dozvěděli se, že auto už jezdí a pan řidič že dostal za úkol najet s ním nějaké kilometry. Bylo proto rozhodnuto, že odvezeme paní průvodkyni domů. Cesta, po které jsme jeli, byla lemovaná spoustou krásných staveb, které prý uvidíme zítra. Vysadili jsme paní průvodkyni a vrátili se zpět. Zaparkovali jsme auto a vydali se na večeři do restaurace naproti hotelu. Tam jsme si dali buď vafle nebo palačinky se zmrzlinou, šlehačkou a čokoládou, k tomu povětšinou nějaký koktejl. První byl s jídlem hotový Filip, což nebylo divu, určitě musel mít hlad, když celý den nejedl. Po večeři jsme se vrátili na hotel a v půl deváté jsme se slezli k paní učitelce Novákové domluvit se, co komu z učitelů koupíme. Na dobrou noc jsme si ještě zahráli Citadelu (paní učitelka s Verčou podváděly) a rozešli se spát.

>> FOTOGALERIE 1 <<

>> další strana